Kolo roku
SAMHAIN
31. října - 1. listopadu
Podle keltského kalendáře začínalo nové roční období na počátku listopadu, přibližně v den dnes zvaný Památka zesnulých či Dušičky. Nový rok – samhain – patřil k hlavním keltským svátkům (nebyl–li vůbec nejhlavnějším) a v zemích kdysi osídlených Kelty, jak vidno, dodnes přetrvávají jeho tradice.
Keltové věřili, že o samhainu (a zvláště pak v noci před tímto svátkem) se mohou duše mrtvých vracet z podsvětí navštívit svůj někdejší domov (a naopak živí mohou navštívit Zemi mrtvých). Bludné duše však těkaly po podzimní pusté krajině s marným hledáním teplého plamene. Proto bývalo zapalováno co nejvíce ohňů, ohníčků nebo svíček, které se umisťovaly za okna a do vydlabaných řep/tykví apod., aby duším ukázaly cestu domů. Pozůstatkem oněch zvyků jsou dnešní „dušičková“ světélka na hřbitovech a oblíbené dekorování dýní.
Samhainová noc byla tedy nocí nadějného očekávání dávných bližních. Zároveň však byla pochmurná a děsivá. Konec starého a začátek nového roku, kdy se světy živých a mrtvých dotýkaly, otevíral brány celého podsvětí - nepřicházely tedy jen duše blízké... Z hloubi vrchů vycházela vojska dávných bojovníků a jejich skvělých vojevůdců a kolem lidských příbytků (pečlivě uzavřených) se potulovaly také mocnosti zla, temné síly, přízraky a strašidla. (Jenžto dnes v západních zemích a přeneseně v USA ožívají na začátku listopadu v Halloweenu).
Této noci, nebo v pěti následujících, se spalovali velicí hadroví panáci, kteří představovali veškerou bídu, utrpení a zlost uplynulého roku, kterých se lidé rituálně zbavovali, aby se mohli očistit pro další rok. Libovolná, dosud nesklizená úroda se ponechávala na polích jako oběť duchům přírody. Pro rituály se obvykle užívalo symbolů jako jsou tykve, jablka, černé kočky, bludičky a košťata, dále pak rostlin jako je nové koření, janovec, šanta kočičí, rulík zlomocný, listy mandragory, šalvěj, sláma, používanými barvami byly černá, oranžová, bílá stříbrná a zlatá. Keltové dali hodně na vůně a kameny, proto používanými vůněmi byly chalcedon, máta, muškátový oříšek, jablko a šalvěj, užívaným kamenem byl černý jantar nebo obsidián.
Výklady keltské mytologie se v detailech sice různí, ale podstata je vždy stejná. Podle jednoho příběhu v tomto období starý bůh umírá a vrací se do Země mrtvých, aby tam čekal na své znovuzrození o dalším svátku Yule. A bohyně babice truchlí nad jeho ztrátou... Budeme-li vycházet z wiccanské pověsti o Deméter a Persefoně, bůh zemřel už dříve - o svátku Lughnasadh (Lammas), ale již o Mabonu se pro svou bohyni vrátil, aby ji odvedl k svému trůnu do podsvětí, kde i o Samhainu zůstávají a podle některých tradic se spolu také milují a právě z tohoto spojení pak vznikne nový život o svátku Yule... Ať už tak, či onak, pro lid na zemi Samhainem začíná temné období, které končí až svátkem Imbolc.
O slavení samhainu Kelty nesvědčí však jen svátek Dušiček nebo pověsti o přízračných bohatýrech v různých návrších. Důkazy najdeme také v astronomicky situovaných keltských stavbách – u nás patrně i v orientaci kamenného zděného oltáře na Závisti v rámci celkového řešení zdejší akropole.
Doplňující foto v galerii (viz odkaz níže :-)
Náhledy fotografií ze složky Samhain